a záviděníhodná vlastnost Švýcarů
Opět po delší době jsem se dostala za svými přáteli do Švýcarska. Tentokrát mě zaujal jejich neuvěřitelně benevolentní postoj k cizincům.

Švýcaři před několika lety odhlasovali v referendu, že nechtějí na svém území stavět minarety. Proti konzervativním odpůrcům se ale zvedla vlna protestů zvlášť od mladší generace a lidí z měst, kteří jsou hrdí na svoji svobodnou zemi a zakládají si na své toleranci.
Politická strana SVP hlásá na svých plakátech Stop přistěhovalcům, zde už pro vás není místo. Tímto gestem se v této zemi vygenerovala silná srana odpůrců, kteří, aby nebyli řazeni k těm, kteří hlásají stop stavy, občas skousnou i to, co by možná u svých lidí neskousli.

Třeba špatnou a pomalou obsluhu. Za týden svého pobytu jsem navštívila mnoho různých podniků, vesnickou hospodu, městskou hospodu, stánek s rychlým občerstvením v Curychu i irskou hospodu. Jeden z podniků vlastnila Slovenka, která točila prošlé pivo a lahvové měla pouze teplé. Švýcaři se bavili dál, protože by jim přišlo nemístné, aby se ozvali. Třeba by si paní majitelka mohla pomyslet, že jim vadí její původ. A tak pili teplé i prošlé pivo a pak nechali na stole velké spropitné.

V irské hospodě zase pracují Irky, které neumějí ani slovo jinak, než anglicky. Na to, že většina Švýcarů hovoří alespoň třemi jazyky, je tenhle přístup, podlé mého názoru, přinejmenším arogantní. Když si zde člověk tedy objedná německy, servírka tupě zírá a pak objednávku zopakuje v angličtině. Až poté, co jí člověk anglicky přitaká, že to pochopila správně, odchází splnit, volným tempem, požadavek zákazníka. Švýcaři mávnou rukou a říkají, že je vlastně docela fajn si čas od času zajít na irské pivo, pokonverzovat v angličtině, objednat si brambůrky se solí a octem a cítit se jako v Irsku.

Ve stánku s občerstvením v historickém centru města prodává Jižan mně neznámého původu kebab, falafel a bílou grilovanou klobásu. Ve frontě stojí tři lidé, zařazuji se jako čtvrtá a brzy toho začínám litovat. Obsluhující zřejmě pracuje první den nebo za někoho zaskakuje. Neví, kde co je a rukama s dlouho nestříhanými, špinavými nehty balí falafel do arabského chleba. Tři lidé ve frontě trpělivě čekají, i když to vypadá na dlouho. Místo nějaké nervozity jen stojí a pozorují. Dědeček, aby zabavil malého vnoučka, komentuje pánovo počínání. "Vidíš, tady pán nasype hranolky do friťáku, ano a tady zase dá kečup na tácek. No a teď musí najít ubrousky. Ještě hledá, ještě pořád hledá. Tak, už našel a teď, podívej se, řeže maso..." Vnouček tiše poslouchá. Po deseti minutách je pořád na řadě zákazník číslo jedna. Právě platí, ale vzpomněl si, že by rád ještě bílou klobásu. Obsluhující hledá, potom najde dvě, zřejmě poslední, a omlouvá se, že to bude ještě chvíli trvat. Já z konce fornty křiknu, ať tedy dá péct rovnou jednu i pro mě. Zákazníci uctivě děkují. Nikdo z nich si ani slůvkem nepostěžuje. Když přijdu po 25 minutách na řadu, ptám se kolik stojí pivo. Pán krčí rameny, že přesně neví, ale asi 4,50 franků. Ptám se, jestli tolik stojí i to druhé, zase krčí rameny a říká, že asi ano. Nakonec mi místo hořčice dává kečup, tvrdí, že kelímky nemá, ale když mu ukazuju, kde jsou (za tu dobu, co ho pozoruji, vím už, kde se nachází víceméně všecko), jeden mi ochotně podává, když prosím o chleba, chvilku otvírá všecky skříňky, pak najde kdesi půlku housky, kterou hází do trouby, aby mi ji přihřál a nakonec mi zaokrouhluje cenu směrem dolů, asi proto, že si není přesně jist tím pivem.

Ten den je zrovna výjimečně krásné počasí. Usedám s pivem a klobásou na lavičku s výhledem na řeku Sihl a kochám se nádherným starým městem a odrazem slunce v řece. Vlastně jsem tak trochu ráda, že tu nefunguje všecko jako švýcarské hodinky, a říkám si, že bych se možná něco z téhle extrémní tolerance mohla přiučit.

linkuj.cz vybrali.sme.sk