poprvé a snad naposledy zde

Nikdy jsem se na blogu nechtěla rozepisovat o politice, ale události posledních dní mi nedají, abych nezachytila historické mezníky Řecka, jejichž jsem svědkem.

Premiér Papandreou z ničeho nic ohlásil, že se na počátku ledna bude konat referendum, ve kterém se rozhodne, zda řecký národ souhlasí s bruselskými podmínkami pro přijetí další půjčky. Najednou se strhla vlna nepokojů v celé Evropě. Co to Papandreou udělal? A proč? Jenže když se podíváme na jeho stránku věci, moc možností už mu nezbývá. Vytáhl si svého Černého Petra, kterého teď musí nutně přehodit na někoho jiného, či alespoň odvrátit pozornost od skutečných problémů.

Pokud by řecká veřejnost hlasovala pro, měl by mnohem větší podporu občanů, vlády a poklesl by veřejný nepokoj a stávky. Zajistil by si takto svoji politickou nesmrtelnost. Na druhou stranu, kdyby občané hlasovali proti, musel by odstoupit, byla by to sice jeho politická smrt, avšak mohl by předstírat, že udělal vše, co bylo v jeho silách a bojoval pouze čistými zbraněmi demokracie.

Jenže nic není tak černobílé, jak se zdá. Řekové se urazili a začali svého premiéra lynčovat. Referendum nechtějí, chtějí nové volby, jako by věřili pohádce, že nová vláda má nějaký zázračný lék na ozdravení řecké ekonomiky, na který Papandreou doposud nepřišel. Řekové přesně vědí, co chtějí, ovšem nemají potuchy, jak toho dosáhnout. Chtějí půjčky od EU, ale jen pokud si nebudou muset dále utahovat opasky. Jsou si dobře vědomi toho, že bez pomoci to nepůjde, avšak nechtějí si nechat diktovat, co mají dělat a jak se mají chovat.

Prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová prohlásili v prvotním šoku, že pokud se má konat referendum, pak ale tedy o tom, zda Řekové chtějí setrvat v Eurozóně. Jenže tady je ten kámen úrazu. Ano, Řekové chtějí euro a zůstat členy EU, ale nechtějí přicházet o práci a peníze a nechtějí neustálé zvyšování daní, pokud už tedy nějaké daně najednou platit musejí.

Jejich hlavním argumentem je, že přicházejí o velké peníze, aniž by celá akce měla jakýkoliv význam. Peníze prostě mizejí někde v nějaké černé díře a Řecku tyhle škrty stejně nepomáhají. Ba naopak, jsou na tom ještě hůře, než předtím. Takže jaká je odpověď na jejich otázku? Ale jaká je vlastně otázka? Zůstat či nezůstat v Eurozóně se rovná otázce číšníka v restauraci, který se ptá vegetariána, zda si dá raději řízek či svíčkovou.

A tak doufají v novou vládu, novou naději, i když všichni dobře vědí, že zázrak se konat nebude. Zítra se bude hlasovat o důvěře vládě. S největší pravděpodobností si Jorgos Papandreou v ten den zařeční naposledy coby premiér, avšak v minutě, kdy se vlády potápějící se lodi chopí někdo jiný, možná si opravdu oddychne.

A co na to Řekové? Budou moci protestovat a stávkovat i nadále. Protože se jich vlastně nikdo na nic stejně nezeptal.

Nedávno mi poslala jedna kamarádka tento vtip, který koluje na řeckém internetu:

Papandreu je dobry premier, ale musíte ho přetočit zpět!!!
Zkuste si představit, že by všecko udělal v tomto pořadí:
Nejdřív by vyhlásil referendum, potom by snížil dluh o 50 % a nakonec by sebral MPF 110miliard. No, a pak by prohlásil : "Peníze máme". Který idiot mu dal tu složlu přečíst obráceně?

A tak si říkám, že dokud si lidé udržují humor, nemůže být tak úplně špatně. A tady na Korfu stále ještě svítí sluníčo a moře má 21 stupňů. Zadarmo a bez úroků. Co víc si přát?

linkuj.cz vybrali.sme.sk