...lásky


Píše se rok 2011 a můj spoluhráč na saxofon Dimitris si před zkouškou jde zapálit ven jednu cigaretu. I když jsem v téhle saxofonové skupině jediná žena a kromě baryton saxofonisty nejstarší a ostatní si ode mě udržují odstup – sice slušně pozdraví, ale více se se mnou nebaví, Dimitris je občas sdílný. Možná i proto, že letos pracoval na letišti v ochrance a tak jsme se tam často potkávali a při dlouhém čekání se spolu sem tam bavili.

Ze začátku byl trošku stydlivý. Všimla jsem si ho už před dvěma roky, když jsem začala v kapele hrát. Při prostojích mezi průvody se vždy baví s jednou mladou klarientistkou Jorgií. On kouří a ona postává vedle něj, chvilku se spolu baví, chvilku mlčí. Nebo on se baví s někým z mužských hráčů a ona stojí vedle něj a pozoruje ho.

Na letišti se ho vyptávám, odkud je, co studoval a co chce dělat do budoucna, snad ne na letišti celý život? Balí si další cigaretu a vypráví, že žije s rodiči nedaleko letiště. Ve škole se moc dobře neučil, ale jeho rodiče chtěli, aby šel na nějakou vyšší školu, tak šel studovat první obor, na který ho vzali – pomocník veterináře. Jenže s touhle profesí si tady na Korfu práci nesežene a tak dělá, co se mu zrovna namane.

S Jorgií už chodil před vojnou, teď jsou spolu už tři roky. I ona bydlí u svých rodičů a v létě pracuje jako pomocná síla v kuchyni v jednom hotelu v Kerkyře. Potkávat o samotě se ale nemohou, jejich rodiny jsou velmi tradiční. A tak Dimitris jde někdy za ní potají, když rodiče nejsou doma. Ona zase může za ním v přítomnosti jeho rodičů. Ti ji zvou na večeře a pak celá rodina sedí doma u stolu a povídají si všichni společně. Její rodiče zatím Dimitrise poznat nechtějí, dokud to s ní nebude myslet vážně, tedy dokud se s ní nezasnoubí.

Dimitrisův tatínek má dům po rodičích na vesnici. Momentálně je prázdný a tak když Jorgía doma řekne, že jde s kamarádkou do kina, mohou na pár hodin spolu vyrazit do toho opuštěného domu, hodinu cesty z města. Pak ji ale Dimitris vysazuje z auta na předměstí, aby je spolu nikdo neviděl.

Rozhodl se, že na podzim, až mu skončí práce na letišti, půjde za jejími rodiči a dá slovo, že si Jorgii příští rok vezme za manželku. Tedy místo tzv. Arravonas – zásnub, které bývají velkolepé a u kterých často bývá přítomen prvoslavný pop a celé příbuzenstvo, si pouze dají slovo – tedy Logodosía, což je tedy slib muže rodičům budoucí nevěsty, že si ji v blízké budoucnosti hodlá vzít za manželku. I když dnes už rozdíly mezi těmito dvěma obřady skoro vymizely.

Poté, co otec nevěsty bude souhlasit, může se mladý pár vídat i bez přítomnosti rodičů.

Udiveně jsem naslouchala asi pětadvacetiletému mladíkovi, který na mě vždycky působí tak sebejistě, až trošku frajírkovsky a nevěřila, že se vážně podřizuje svým konzervativním rodičům s takovou samozřejmostí a bez jediného slova odporu.

Dimitris dokouřil a vrací se zpět do zkušebního sálu a usedá vedle mě. Ráda sedím vedle něj, protože dobře hraje a já, když se někdy ztrácím v notách, se podle něj pak zase celkem dobře orientuji. Kromě toho počítá pomlky mnohem zdatněji, než já, takže si můžu sem tam dovolit cestovat v myšlenkách, aniž bych ztratila návaznost.

Dimitris začíná hrát Verdiho Traviatu a já se po očku dívám, jak se mu na levé silné ruce blýská masivní zlatý prsten. Při první příležitosti do něj šťouchnu a ptám se, jestli už je zasnouben? „Ne, nejsem zasnouben, jsem „logodosmenos“ odpovídá pyšně. „Tenhle prsten jsem dostal od svého tchána, když jsem předal já svůj prstýnek Jorgii...“

Dohráváme Traviatu a já přemýšlím o tom, že některé tradice mohou být docela romantické.

linkuj.cz vybrali.sme.sk