...nedůsledný rodič


Pořád nad tím přemýšlím. Co se tady děje? A proč? Vždyť Řekové jsou národ veskrze milý, nekomplikovaný. Proč pořád ty bouře a problémy?

Pak ale sedím na hřišti s Ofélií a najednou mi všecko dochází. Pozoruji jednu mámu s asi pětiletou holčičkou. Matka má na sobě draze vypadající oblečení, kožené kozačky na vysokém podpatku a v ruce drží cigaretu. V druhé ruce pytlík brambůrek a vždy, když k ní načančaná holčička v růžových šatičkách přijde, strčí jí brambůrek do pusy. Holčička s plnou pusou tak nic neřekne a odejde si na chvíli zase hrát nebo brát ostatním dětem hračky.

Pak dojdou brambůrky a je na řadě croissant s čokoládou. Nic jiného už v tašce není. Holčička začíná plakat. Maminka jí však slíbí zmrzlinu po cestě domů. Holčička spokojeně odbíhá za ostatními dětmi.

Matka zatím zapaluje další cigaretu a telefonuje. „Irini, Irinulko,“ volá. „Už jdeme domů, pojď.“ Irinulka dělá, že neslyší a dál se pere s malým chlapečkem o lopatku. Matka povzdychne, zapálí si třetí cigaretu a znuděně posílá smsky. „Irinko, už musíme jít! Čeká na nás tatínek!“ Odezva žádná. Po čtvrté cigaretě matce dochází trpělivost.

Chytá Irini za ruku a uřvanou jí tahne pryč. Nepomáhá ani slib už předem slibované zmrzlinky. Matka se bezradně rozhlíží po hřišti a tu spatří jednu známou. Poprosí ji, ať pohlídá dítě a pak jde pro zmrzku. Pak už odchází, se zmrzlinou v ruce, Irinulka celkem bez protestů z hřiště pryč.

Vlastně je to celkem jednoduché. Řecký stát se choval stejně. Nasliboval svým „dětem“ hory doly, když po nich ale pak něco chtěl, děti se vzbouřily. A tak mávnul nad požadavkem rukou a nasliboval další výhody. Potom mu ale došly peníze a potřeboval, aby alespoň někdo platil daně. Začal je zdánlivě tvrdě vymáhat, tak některé poslušnější děti zaplatily, jiné řekly, že na to prostě nemají. A tak stát zase mávnul rukou a změnil zákon, že ti, kteří nemají, nebudou platit. A to se nelíbilo těm poslušnějším, takže při přístím vybíraní daní také řekly, že nemají. Stát přitvrdil, ale děti se začaly bouřit a stávkovat.

Stát nevědel, co s nimi, a tak opět mávnul rukou a nechal ty, které zaplatí, ať zaplatí a ty, které nezaplatí, ať prostě neplatí. Takže nakonec už neplatil skoro nikdo nic. Aby se ale do pokladny přece jen něco vybralo, dělala se čas od času jakási daňová amnestie. Stát třeba vyhlásil, že od roku x do roku y mohou uzavřít své účetnictví všichni, kteří zaplatí nějakou částku jako výkupné. A tak většina šla a zaplatila. Koneckonců to bylo pořád méně, než dlužili na opravdových daních. Vlk se trošku nažral... a ti, co nezaplatili, na ty byla poslána kontrola z finančního úřadu, který, jak známo, vždycky něco najde. A tak pro jistotu příště při další amnestii už raději platili všichni.

Jenže teď už nejsou peníze ani na brambůrky ani na zmrzku. Teď už je třeba se „vrátit domů“, i když to obnáší spousty nesnází. Žádné dobrůtky a výhody. Žádná posečkání a dohadování. Teď přišla doba, kdy stát musí být jako důsledný rodič. A není vůbec divu, že se to dětem ani trochu nelíbí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk