s nejasným koncem

Pokud je na Korfu něco jednoduché, pak to jistě není zimní opouštění ostrova. To je totiž poměrně nejisté a složité. Ať už se chce člověk odtud dostat letecky či lodí, musí si uvědomit několik rizikových faktorů:

Může se v den odjezdu zrovna stávkovat nebo může nastat jeden z typických zimních korfských nečasů, takže nelétají letadla a nevyplouvají lodě, což je nepříjemné zvláště, pokud má člověk odněkud navazující let.

Já jsem naši vánoční cestu plánovala pečlivě, tak, aby nás, pokud nenastane konec světa, nemohlo nic zaskočit. Jediné, co mě i po těch letech vždycky znovu zaskočí, je cestovní flegmatismus mého muže.

Adonis se mi pravidelně směje (není úplně od věci říct že se mi vlastně trochu vysmívá), že začínám chystat a blit naše věci alespoň pět dní před odletem. Pěkně si rovnám hromádky pro sebe a dvě děti na volnou postel, zapisuju si, co v těch hromádkách mám, pak peru, dodávám další věci a přemýšlím, co by mi mohlo ještě chybět, či co naopak přebývá.

Je pravda, že s blížícím se odjezdem trošku ztrácím nervy a několikrát vždy urguji Adonise, ať už si začne chystat věci, protože je potřebuji naskládat do společných prostor v kufrech. Adonis pak vždycky obrátí oči v sloup a poslední večer jde ke skříni, vezme štos pověšených věcí, které nikterak neprohlíží, vyndá z kupy ramínka a kupu mi vloží do kufru. Pěním, ale nechci se hádat, tak opatrně vyndávám košile s krátkým rukávem a místo toho beru košile s dlouhým. Vyřazuji dvoje kalhoty, protože vzhledem k tomu, že Adonis nosí většinou jedny třeba deset dní, připadají mi patery kalhoty na tři týdny jako zbytečný přežitek (zvláště když máme kde prát), napočítám s údivem 31 párů ponožek a přihodím jeden svetr.

Adonis mě pak ještě požádá, abych do přiručního zavazadla vložila dvě pětisetstránkové knihy o cestě bývalých komunistických zemí ke svobodě, které si objednal, aby sev Praze nenudil, a cesta může začít.

Omlouváme děti ze školy, prázdniny jsou jen dva týdny a my budeme chybět přes tři týdny, naštěstí to celkem nikomu nevadí, naopak, Janýskova učitelka si viditelně oddychla..

Cestu máme mít vskutku zajímavou, to ještě netuším, že bude zajímavá až tak, že se mi to vůbec nebude líbit. Odjíždíme první ranní lodí do Igoumenitsy. Je zázrak, že loď odplouvá, protože moře je rozbouřené a z nočního vichru sedm na Beaufortově stupnici, se stává povolených pět. Pokračujeme autem do Soluně a navzdory pesimistickým předpovědím je krásně a svítí slunčko. V Soluni je místo zimy nádherné jaro. Moje zimní kozačky mě hřejí na místech, kde to vůbec nepotřebuji a děti běhají v tričkách po městě.

Jedeme do bytu Adonisova kolegy Pavlose (ano, to je ten, který hraje na lyru a zpívá tklivé písně) a večer k Pavlosovi na večeři. Povídáme si, večeříme a poslechneme několik tklivých písní.

Na druhý den, ještě před odjezdem na letiště procházíme po okolí a hledáme nějaký supermarket, kde bychom si nakoupili jídlo na cestu. Narážíme na minimarket Praha, který vlastní moc příjemná česká Řekyně Kiki, u které si nakupujeme jídlo a jednu Plzeň.

Let do Berlína je celkem krátký a příjemný, i hotel hned u nádraží čistý a pohodlný. Vydáváme se na procházku nehostinným Berlínem, ale brzy se vracíme, neboť Ofélii je zima. Děti si celé téhle cesty užívají, poprvé jsou v hotelu a připadá jim to dobrodružné.

Večer si s Adonisem říkáme, že je neuvěřitelné, jak krásně a bezchybně všecko probíhá. (Nikdy jsem nevěřila na uhranutí, ani nebyla jinak pověrčivá, ale před 14 dny jsem totálně ignorovala svátek svatého Spyridona.)

Ráno v klidu vstáváme, snídáme a připravujeme se na odjezd vlaku, který má k naší nelibosti skoro hodinové zpoždění. Ofélii je strašná zima. Zdá se mi, že má teplotu, tak kupuji ještě na nádraží Nurofen a dávám jí dávku a doufám, že je t jen něco malého. Ofélie totiž nebývá nemocná skoro nikdy, takže se nijak neznepokojuji.
Vlak konečně dorazí, a tak nasedneme, Ofélie usíná, sundává ale předtím ze sebe všechny bundy a já si oddychnuji, že medicínka zabrala a poštíme se s Janýskem do hry Scrabble.

Asi za dvě hodiny se Ofélie probouzí, je jí zase zima, dávám jí opět sirup a právě přejíždíme české hranice. Mobily pípají, všichni operátoři vítají celý vlak v Česku, zastavujeme v Děčíně, Ofélie s sebou několikrát prudce škubne, modrají jí rty a upadá do bezvědomí. Neím, co se děje. Adonis ji bere do náručí a zjišťuje, zda dýchá, Janýsek brečí, já vybíhám ven, kde odchytnu průvodčí, která se zrovna chystá ukázat vlaku zelenou plácačku a křičím na ni, ať přivolá sanitku.

A pak už je všechno jako ve snu. Ofélie nereaguje, doktor ze sanitky vbíhá do vlaku, kontroluje tep a dech, bere ji do sanitky, píchá jí kapačky, zatímco my vytahujeme kufry z vlaku a vystupujeme. Adonis pak jede v sanitce a já s Janýskem a se zavazadly taxíkem za nimi. Nevím, co se děje, v rádiu podvědomě poslouchám zrávy a zdá se mi, že hlásí, že umřel Václav Havel, snažím se ale uklidnit Janýska, který má strach o sestřičku, ale statečně se drží a pomáhá mi s těžkými kufry a čas se nějak neposunuje.
Celé odpoledne strávíme na JIPce. Personál, který řeckou rodinku na dětském oddělení ještě zřejmě nezažil, je nesmírně příjemný a vstřícný. Sráží horečku, dávají kapačku, Ofélie se probírá a je celkem veselá a moji naprosto úžasní kamarádi Mája s Danem se nabízejí, že přijedou autem pro Adonise s Janisem, aby je odvezli k babičce a dědečkovi, protože všichni v nemocnici zůstat nemůžeme.

A tak sedím v dětské herně, Ofélii opět klesá horečka ze 40,5 a spinká v postýlce napojená na nejrůznější přístroje. Já dokončuji tohle psaní, které jsem začala včera v letadle a těšila se, jak dnes dopíšu o soluňském letišti a frontě Řeků, kteří se tlačí a svorně tvrdí, jak se těší do Německa, kde panuje přísný řád a pořádek, o Němcích, kteří mají zavřené všechny stánky na buřty, jen jeden u Brandeburské brány je otevřený a hlásá, že má grilované buřty na otevřeném ohni, ale oheň nikde, buřty se nám řejí v mikrovlnce (kde by prý vzali otevřený oheň ve středu města...) a různé jiné veslé postřehy, ale moje myšlenky utíkají pořád k mé malé holčičce, která vypadá v bílé posteli tak bezmocně.

Zítra by se mělo ukázat, co se vlastně děje, ale zdá se, že to budou horečkové křeče, které mají normáně jen velmi malé děti, snad počínající angina a nic jiného, vážnějšího.
Říkám si, že máme štěstí v neštěstí. Kdyby se nám thle stalo v Řecku, nikam bychom neodjeli. Kdyby v letadle, nevím, co by se dělo, asi mezipřistání? To je ale na dost dlouhé lokte. Pokud bychom byli ještě v Německu, rodina by se musela ubytovat někde v hotelua félie poslouchat neznámou němčinu lékařů místo známé češtiny, a kdyby vlak neměl zpoždění, zolabovala by zřejmě někde v polích před Prahou a ja bych nevěděla, zda mohu zatáhnout za záchrannou brzdu a co vlastně dělat. A taky byl s námi tentokrát Adonis, což je v takovéhle situaci jednoznačně velikánské plus.

Děčín tímto dnem přejmenovávám na Vděčín. Jsem vděčná, že jsme tady, i když jsem si začátek naší dovolené představovala trošku jinak.

Držte nám palce a prožijte krásné Vánce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk