oslava



K mým letošním narozeninám se Adonis rozhodl mi něco dobrého uvařit. Pozvala jsem tedy na večer dva manželské páry a začala se těšit.

Adonis zkoumal své kuchařské knihy a přemýšlel, co by udělal. „Tak jako předkrm udělám bisque,“ oznámil mi slavnostně. „Co je to bisque?“ Ptala jsem se zvědavě. „To je vývar z ryb, je to velmi složita francouzská delikatesa.“ „Vývar z ryb?“ Podivila jsem se. „Přece víš, že nemám ráda rybí polévky.“ Adonis se zamračil. Nesnáší, když mu někdo mluví do jeho vaření a zásadně není schopen ani ochoten měnit své plány. „To nebude rybí polévka, ale bisque,“ odpověděl trochu nerudně.

„Jako hlavní jídlo udělám tatarský biftek a jako zákusek mille-feuille (pláty lístkového těsta prokládané vainlkovým krémem),“ rozhodl se nakonec. „Nechceš jako zákusek udělat raději tiramisu nebo nějaký ovocný salát? Mille feuille je na mě strašně krémové a těžké.“ „Ne, mille feuille chutná Jorgosovi, který k nám přijde,“ vrhl na mě Adonis pohled, že jsem raději zmkla a byla ráda, že nedostanu k mé narozeninové večeři třeba smažené žížaly.

Celý den Adonis nakupoval, vařil, cedil, sléval, připravoval, krájel, sekal, dochucoval, natíral a šlehal. Těsně před tím, než měla návštěva přijít, mě požádal, abych ochutnala tatarský biftek, který namíchal podle jakéhosi slavného francouzského receptu. Ochutnala jsem tedy, pak znova – díval se na mě pozorným, zkoumavým pohledem- znovu jsme tedy ochutnala, ale na můj vkus prostě tatarák neměl žádnou výraznou chuť. Chtěla jsem být diplomatická, avšak upřímná. „Myslím, že by to chtělo ještě trochu dochutit, ale to si už udělá každý sám na talíři. V Čechách si to stejně namíchává každý sám, podle své chuti.“ Začala jsem na stůl dávat různé ingredience.

Adonis byl na pokraji svých sil a nervů. „Ne, nikdo si nic míchat nebude, tohle je ta pravá receptura a tak se to má jíst,“ zkoušel poslední pokus o prosazení svého vlastního kuchařského já. „Jasně, ale když už kupuješ tak strašně drahé maso, mělo by podle mého názoru lidem beze zbytku chutnat, tak jim nech tu volbu, ať si ho dochutí, jak chtějí,“ stále ještě jsem oponovala.

Adonis naštvaně rezignoval. Když přišla návštěva, byl jako ryba ve vodě. Irka Eileen se doslova rozplývala nad jeho bisquem, tatarák si kromě mě (k mé nelibosti – prohrála jsem) nikdo nedochucoval a Jorgos nad zákuskem přímo zářil, pak si ještě dvakrát přidal.

Velkou radost mi taky udělal Janýsek, který mi věnoval poukaz na deset vlastnoručně provedených profesionálních masáží zad a napsal mi tuto báseň:
Ta naše maminka
Voní jak vanilka
Je sladká jako med
A fšude taje zlej led
Mami buď moc šťastná
A nebuď vůbec mastná
Mám tě rád.

Není nad to, když má člověk milující rodinu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk