mají své dny

Adonis si byl po letech nechat zkontrolovat cholesterol a k mému malému překvapení zjistil, že je příliš vysoký. Vysvětlovala jsem mu, že jedna lžička rybího tuku nezabije vánoční pražské a jiné obžerství, čemuž se velmi podivoval.

Rozhodl se, že bude chodit opět na své dlouhé procházky a vyřadil ze svého jídelníčku téměř vše, čemu holdoval. Začal se svými krevními výsledky zaobírat tak, že kdyby se dalo žárlit na cholesterol, stane se ze mě na stará kolena žárlivá manželka. Rozhodl se, že se bude živit zdravě a tuhle při snídani mi řekl, že si k obědu koupí plátek lososa, kterého si uvaří v páře. „A co budeme jíst my?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Adonis se zamyslel a pokrčil rameny: „Všichni lososa jíst nemůžeme, to je hrozně drahé.“ Udělala jsem tedy k velké radosti dětí trochu cholesterolové zemlbáby a doufala, že to Adonise brzy přejde.

Mezitím k našemu zármutku zemřel jeden náš dobrý kamarád. Nebylo třeba nijak truchlit, byl to velmi starý pán, který zemřel po krátké a těžké nemoci v kruhu svých nejbližších, všichni jsme mu tenhle hezký odchod přáli. Můj muž se rozhodl, že se na jeho pohřeb velmi elegantně obleče celý do černého. Začal proto nervózně vytahovat svůj oblek, který si kdysi koupil a ještě neměl na sobě a začal se shánět po své kravatě. Byl tak zaujatý svým smutečním oblečením, že po deseti minutách marného hledání kravaty prohlásil, že bez kravaty nikam nepůjde. Trochu mě to naštvalo, vzhledem k tomu, že kravatu na sobě neměl ještě nikdy, ani na naší svatbě. „Prosím tě, nech kravatu kravatou a uvědom si, že tohle není tvůj pohřeb,“ lála jsem mu z vedlejšího pokoje. Adonis se však jen tak nevzdává. Kravatu nakonec našel. Byla žlutá.

Venku pršelo a foukalo, a tak si můj muž vzal i černé kožené rukavice, čapku a krásně vypadající baloňák z druhé ruky. Ještě jednou se prohlédl v zrcadle, pak vyndal černý deštník a společně jsme se vydali na hřbitov. Tam už byla spousta lidí. Málokdo Adonise poznal na první pohled, protože nikdo ho ještě nikdy neviděl takhle oblečeného. Můj muž měl pocit, že se svět točí kolem něj. Jeden náš známý nás přišel vyfotit, Irka Eileen poznamenala, že mu to moc sluší. Pak ale přišel jeden bývalý kolega z nemocnice a řekl mu: „Tak jsem si říkal, jakého postaršího pána se drží tvoje žena a to jsi ty,“ Adonis se zamračil a trochu znejistěl. Na závěr celou epizodu rozsekla naše kamarádka Lia, která nás zdálky zdravila: „To je krásné vidět na pohřbu někoho takhle barevného,“ řekla s úsměvem. „Barvného?“ podivil se Adonis (který po svém otci kromě jiného zdědil barvoslepost neboli špatné rozlišování barev). „Vždyť mám žlutou jen kravatu...“

Podívaly jsme se s Liou na sebe, potom na Adonisovu zeleno-červenou vlněnou šálu, tmavěmodrou čapku a modrý baloňák, pak na sebe se smíchem zamávaly a vstoupily do kostela.

linkuj.cz vybrali.sme.sk